Jak to chodí jinde – Eliška, Esterka a Cyril

Mám velkou radost, že vám v dnešním díle seriálu Jak to chodí jinde mohu představit Elišku a její dvě ratolesti: šestiletou Esterku a dvouletého Cyrila. Eliška je velkou přispěvovatelkou na našich pravidelných setkáváních v anglické herničce (playgroup). O playgroup jsem už psala zde. Je to komunitní setkávání maminek, kde je hlavním smyslem obklopit své děti cizím jazykem i v jiném než domácím prostředí. Komunitní znamená, že se scházejí rodiče z blízkého okolí a zdarma společnými silami přispívají do fungování herničky, každý podle svých možností.

A jak vypadá angličtina u Elišky a jejích dvou ratolestí doma? To se dozvíte v následujícím příspěvku.

Cizí jazyk jako hravý a přirozený doplněk od malička

Jako anglistka, překladatelka a učitelka angličtiny jsem považovala od začátku za přirozené, že angličtina bude i mé děti provázet od malička, určitě však u nás doma nehraje prim: jde z mé strany spíše o senzibilizaci k jazyku tak, aby je v budoucnu angličtina nezaskočila. Vzhledem k velkému množství jiných aktivit a kroužků a především vzhledem k tomu, že děti chodí do školek a já na částečný úvazek do práce, se nám na systematické hrátky s jazykem bohužel nedostává času.

Angličtina doma v rozličných situacích

S angličtinou se mé děti setkávají v následujících situacích:

První jsou anglické pohádky pouštěné z YouTube (klasicky Peppa Pig, Maisy Mouse, Caillou, Ben and Holly’s Little Kingdom), případně písničky ze Super Simple Songs (spíše u dvouletého syna). Když to jde, snažím se pohádky sledovat s nimi a nahlas (a s patřičným nadšením) opakovat některé jednoduché fráze, které postavičky říkají (aby je děti lépe zachytily).

Druhým typem situací je „hra na něco“, například dceřina oblíbená hra na anglickou královskou rodinu, hra na školu nebo jednoduše na anglickou maminku a holčičku. Mluvíme v tu chvíli jen anglicky – dcerka již částečně reaguje sama za sebe. Bohužel tato hra často končí po 5 až 10 minutách, kdy dceru začne frustrovat, že toho neumí říct tolik, co by chtěla (a dovedla česky). Má velkou fantazii, tak často přecházíme do češtiny, nechci dcerku do angličtiny nutit. Když vycítím, že ji to přestává bavit, prostě se stáhnu.

Třetím typem situací je čtení anglických knížek, kterých už máme doma pěknou řádku. Někdy se i skutečně „učíme“ – hrajeme anglické společenské hry, bohužel však nikterak systematicky. Se synem si někdy anglicky hrajeme s legem, tedy při hře s postavičkami či zvířátky spontánně přecházím do angličtiny; opět však nejde o každodenní záležitost.

Čeština není upozaděná

U dcery jsem s angličtinou začala později (systematičtěji až od jejích 3 let, kdy začala chodit na angličtinu ve školce). Navíc je dcera jazykově nadaná, i česky mluvila brzy velmi pěkně, otázku konkurence obou jazyků jsem si proto nekladla. Syn je našim hrátkám s angličtinou přítomen prakticky od narození, předpokládám tedy, že pro něj bude cizí jazyk ještě přirozenější záležitostí, zatím však stále nemluví ani česky, tak věřím, že vše zatím jen „ukládá“. Aktuálně v jeho případě angličtině nevěnuji tolik pozornosti, protože právě začíná tvořit první smysluplná slova v češtině, a snažím se ho proto maximálně podpořit v tomto ohledu.

Radost, ne nutnost

Angličtina je pro nás zábavným doplňkem každodenního života: snažím se dcerku upozorňovat na anglická slova, výrazy i reálie i v českých knihách, časopisech nebo ve veřejném prostoru. Povídáme si o anglicky mluvících zemích, vysvětlujeme si kulturní odlišnosti. Beru angličtinu jako vstupenku do globalizovaného světa, v němž budou děti chtě nechtě žít. Proč z ní tedy nemít radost?

Eliško, moc děkuju, že ses s námi podělila o vaše pestré hrátky a nápady. Přeju vám, ať vás to všechny baví co nejdéle!